Tuto esej jsem začal psát v „Křemíkovém údolí vrcholné renesance“, v Toskánsku, 500 let po smrti Leonarda in Vinci – často přerušované, a přesto dokončené. Vymýšlený tváří v tvář epochálnímu převratu, dokončený v přelomovém období ve válkou zmítané Evropě, provázený četnými světovými krizemi, změnami kariéry a smrtelnými nemocemi v rodině.

Skicoval v italském sídle osvícence a novináře Hugo Portische, které v té době právě koupil a přestavěl jeho přítel Michael Kraus. Kraus, kterého jsem měl to potěšení poznat v rámci svého projektu „ATMOS“ – o něm později -, se ukázal jako subtilní člověk, empatický hostitel a starý a čestný velmistr zednářské Velké lóže Rakouska. Jeho neuvěřitelně krásné sídlo lze směle označit za říši perspektiv. Dny strávené se zakládajícím členem lóže „Prometheus“ se ukázaly být ohnivé a intelektuálně hřejivé, rozhovory s Hugo Portischem v Linci a ve Vídni věčně rezonující.