V opotřebované skříni za sklem leží obraz a kniha Dr. Bruna Kreiského: „Mezi časy“ – vzpomínky na pět desetiletí. Z knihy dvakrát trčí stejný vystřižený novinový článek, jako znamení ke čtení nebo snad jako připomínka: „Střílejte, vy psi, umíráme za svobodu“, je napsáno pod hrubě rastrovanou černobílou fotografií: v popředí, v dolní třetině, tři ocelové přilby, čtyři hlavně pušek a baret. Naznačena jsou těla a uniformy, tmavé siluety, obličeje nejsou rozpoznatelné. Anonymní doky smrti. Míří na šest mužů v dělnickém oblečení, kteří stojí zády ke zdi. Jeden z nich hledí na dřevem obloženou podlahu – jeviště. Tři z mužů si své vrahy připevní a dva nás zahlédnou. Příjemci. Jejich oči naposledy spatřily své blízké, už nikdy nebudou „vjíždět“, už nikdy nevstoupí do „Kaue“, kancléřka Dollfuß „klepání na poslední směnu“. Na fotografii – pořízené krátce po události – je šest lidí. než jste byl zastřelen. Zachycuje také poslední vteřiny života některých mých příbuzných. „Anton Zarabnický byl manželem mé sestry Antonie, nikdy se z toho nevzpamatovala,“ slyším ještě dnes Annu Krügerovou,„jeho bratr Josef přežil těžce zraněn. Co jsou Lurdy pro křesťany, to je Holzleithen pro socialisty ,“ opakovala stále.

Prababička Anna Krügerová, Zupančanka narozená v roce 1902 v Altenessenu v dnešním Porúří, ležela až do své smrti v roce 1984 v malé přízemní místnosti kasáren přestavěných na dům. Obětavě se o ni starala její snacha a moje babička Wilma Krügerová, za což jí nikdo nepoděkoval. Na lehátku, jen kost a kůže ve fialovém županu, nepohyblivá kvůli zlomenině krčku stehenní kosti. Nehybný pár nohou na kožených podnožkách. Nedostatečné, ponuré světlo. Obývací pokoj je chladný, strohý odraz rodinné pospolitosti. Doslova je cítit minulostí; je vidět deprese a cítit rány po zlomených kostech a společnosti. Nazelenalé linoleum na podlaze s dírami, nikotinem potřísněný nábytek, prázdné oči, zaprášené skleničky od panáků, nepřirozeně stříbřitě modře zbarvené vlasy. Východní stěna s malým oknem je groteskně oblepena fototapetou, jejíž námět podzimního březového lesa přispívá k neútulnosti místnosti. Na jednom z těchto dvourozměrných stromů je připevněn portrét vlčáka z dřevěných intarzií. Pro svou nebezpečnou povahu byl vedle každodenních stížností, místní konzumace alkoholu, nesčetných rvaček a současné politické situace oblíbeným tématem rozhovorů a rodinných historek. „Rigo“ byl dar od doktora Franze Edlingera.

Dr. Edlinger, který byl přítelem mého pradědečka Rudolfa Krügera, člena závodního rady Wolfsegg-Traunthaler-Kohlenwerks-Aktiengesellschaft (WTK), jenž zemřel v roce 1977, přežil koncentrační tábor Ebensee a po roce 1945 přišel do Thomasroithu v obci Ottnang am Hausruck jako generální ředitel této důlní společnosti. Mým praprarodičům pomohl získat levný pozemek s dřevěnou chatkou poblíž železničního náspu.

Kořeny mé rodiny v regionu Hausruck sahají 159 let zpátky. Při pohledu ze vzduchu, ve tvaru zalesněné podkovy (která jen málokomu přinesla štěstí), leží vesnice Thomasroith vlevo, západním směrem a často ve stínu Pettenfirst. Tam, kde dnes žije 600 lidí a kde před 75 lety žilo více než 1800 mužů, žen a dětí, kteří se živili výhradně těžbou hnědého uhlí, stojí dodnes náš rodinný základní tábor. Mé hluboce zasuté vzpomínky na dětství se náhle probudily, když mi rektor Univerzity umění a designu v Linci, Prof. Dr. Reinhard Kannonier, v roce 2004 vyprávěl o zajímavém divadelním projektu v Hausrucku. V té době jsem byl studentem oboru „Sochařství-transmediální prostor“ a předsedou Rakouského svazu studentů na naší univerzitě. Kannonier mě požádal, abych prostřednictvím Rakouského svazu studentů pomohl zorganizovat mezioborový kurz scénografie/scénografie. Učinil jsem tak a sám jsem se kurzu zúčastnil. Přednášející: Mgr: Stefan Brandtmayr, režie: Georg Schmiedleitner, autor: Franzobel, název hry: Hunt oder der totale Februar, téma: občanská válka v Rakousku.

V únoru 1934 stříleli Rakušané na Rakušany. Sociální demokraté proti křesťanským sociálům, Schutzbund proti Heimwehru. Demokracie proti korporativnímu státu. Zoufalství proti pohrdání. Mrtví na obou stranách! Boje v Hausrucku byly obzvlášť kruté. Strašlivým a cynickým vyvrcholením bylo zastřelení čtyř zdravotníků Schutzbundu v kinosále dělnického domu Holzleithen. Vražda bez rozsudku, dodnes nevyřešená! Přímo uprostřed karnevalu, vražda na vyzdobeném jevišti. Lampiony jako měsíce mrtvých, pozlátko jako Řád ospravedlněných.

Horský hřeben, který se prudce zvedá za Gaspoltshofenem, Hausruck, dostojí svému jménu. Znovu a znovu se „Leiden“ (svahy) sesouvají a domy se musí stěhovat. Tyto pohyby spolu s nesčetnými prohlubněmi v lese způsobenými propadem starých důlních štol lze metaforicky číst pro pohyby při vypořádávání se s místní historií. Deformace se otevírají, objevují se trhliny. Temná místa v Hausrucku jako alegorie na záměrně vymazané události. Pokus o lacinou nápravu škod na půdě jako podobenství pro chování politiky, společnosti a jednotlivců. Ještě než se podaří odkrýt a obnovit pravdy minulosti, jsou narychlo zamlčeny, potlačeny a zasypány, čímž vznikají „dutá místa dějin“. Na tomto pozadí je překvapivé, že Thomas Bernhard nazval svůj román odehrávající se v sousední vesnici Wolfsegg „Vymazání“; vhodnější by asi bylo „Zasypání“. Méně překvapivé je, že se lidé po hrůzných událostech odvracejí od země a obracejí svůj pohled k nebi. Snad proto si Wolfsegg říká také klimatické lázně. V každém případě je ze společného Hausrucku fantastický výhled na alpské podhůří, za jasného dne je vidět až na Ötscher. Ale „krásný výhled se nedá sníst“, jak jednou poznamenal starosta Wolfseggu Emil Söser. Každopádně tato „přírodní“ taktika odvádění pozornosti fungovala perfektně téměř 70 let. Až do roku 2002, kdy se v Ottnangu, jehož čtvrtí je Thomasroith, zrodil nápad kulturní pracovnice Ingeborg Aignerové přehodnotit krvavé události z února 1934 v dokumentární divadelní hře. Tato myšlenka dozrála koncem roku 2002 do podoby projektu EU Leader+. (Evropský program pro inovační strategie v oblasti rozvoje venkova). Přestože projekt schválila spolková země Horní Rakousy, hrozilo, že jeho realizace ztroskotá na finančních překážkách. Nápadu se ujal Roland König, předseda turistického spolku a mandatář SPÖ v obci Wolfsegg, a spolu se starostou Söserem jej prosadil ve své poslanecké skupině. Ten sponzoroval potřebné vlastní prostředky v celkové výši 7 500 eur. V červnu 2004 bylo založeno sdružení „Hausruck Theatre“.

Divadelní spolek a produkční tým od samého počátku.

(Předseda: Roland König, místopředseda Josef Nagl, tajemnice: Elfriede Steinkellner, pokladník: Franz Loidolt, Josef Leitner Infrastruktura u drtiče, Ingeborg Aigner Koordinátorka pro současné svědky, vedoucí výroby Chris Müller, kostýmy: Kornelia Kraske, Scénografie/scénografie Stefan Brandtmayr a studenti Univerzity umění a designu v Linci, hudba: Rupert Schusterbauer, Bergknappenkapelle Kohlgrube pod vedením Kurta Brunnbauera, režie: Georg Schmiedleitner, autor: Franzobel).

Kohlgrube, čtvrť Wolfseggu, kterou dříve obývali horníci a jejich rodiny, poskytla pro divadelní projekt jedinečné a fascinující místo, které mohlo sloužit jako inspirace pro příběh. Divadelní prostor, který vyzařuje monumentalitu, velkolepost a zároveň dřímající brutalitu. Spatříte ho až po procházce zalesněným prostorem, který ho obklopuje v nejnižším bodě vesnice. Archaicky vyhlížející betonový dinosaurus byl postaven v roce 1922 jako 20 metrů vysoká, 22 metrů dlouhá a 9 metrů široká drtička a třídírna uhlí a jako takový sloužil až do roku 1968. Po ukončení těžby hnědého uhlí se drtička stala symbolem úpadku regionu. Povrchně bezvýznamná architektonická skulptura, betonový skelet, o který se nikdo nestaral: Nebyla zmíněna v žádném architektonickém průvodci, vymazána z povědomí veřejnosti, označena za trnem v oku a ukryta v lese.

Nepotrestané vraždy z roku 1934, úpadek těžby a tento betonový solitér, který v roce 2000 zakoupili v aukci bratři Peter Weinhäupl, rodák z Wolfseggu, obchodní ředitel Leopoldova muzea ve Vídni, a Wolfgang Weinhäupl, architekt, a zachránili ho tak před úplným rozpadem, dodaly projektu lesk a byly jakousi prvotní jiskrou pro divadelní práci na místě drtičky. Studenti z Vysoké školy umění v Linci strávili několik měsíců úpravami místa pro Franzobelovu hru. Bylo odvodněno, zasypáno štěrkem a zadrátováno. Vznikly jevištní nástavby a dřevěná tribuna pro 700 návštěvníků, byly položeny koleje. Sekalo se, mlátilo, dlátilo a jako obvykle se v Hausrucku nadávalo. Horníci a horníci, důchodci, nezaměstnaní, hasiči a mnoho dalších dobrovolníků z regionu pomáhali vytvářet bizarní přírodní divadlo, které svou drsnou krásou vyvolává mrazení v zádech. Pozůstatek z dob, kdy hrabání uhlí bylo něco úplně jiného než dnes. Někdejší „díra do očí“ se měla díky tomuto společnému úsilí explozivně rozvinout ve všeobecně uznávaný symbol regionu s tradicí průmyslu a kultury práce. Drtič se zároveň stal logem a poutačem Hausruckého divadla.

Herecká hvězda Karl Markovics, místní hrdina Franz Froschauer a herečka Burgtheateru Stefanie Dvoraková byli okamžitě nadšeni myšlenkou současného historického a politického divadla na historické půdě. Připojilo se k nim více než 250 amatérských herců, horníků, hudebníků a ochotníků z regionu. Vzhledem ke konfliktnímu soužití venkovských, zemědělských a hornických tradic, zeměpisné poloze a výrazné lásce ke svobodě lidí hluboce zakořeněných ve své vlasti skrývají nedávné dějiny mnoho politických konfliktů a lidských tragédií; nespočet Hausrucků se ocitlo v soukolí politických mocenských bojů a bylo jimi rozdrceno. Hausruck je proto také místem, které je jako stvořené pro teatrální archeologické vykopávky. Mnoho událostí posledních sta let, z nichž některé byly zapomenuty a často potlačeny, činí z Hausrucku kouzelný, téměř mystický kraj. Oblast, která umí poskytnout materiál pro angažované politické divadlo.

Dcery a synové tohoto regionu byli pozváni k účasti. Aby se herci připravili na „hon nebo totální únor“, strávili celý rok zkoušením textů v dílnách, zvnitřňováním „doby“, tj. historických událostí, a svých postav.

Zvláště intenzivní bylo zkoumání historického pozadí a současného politického diskurzu na téma „občanská válka 1934“. Byly uspořádány večery s dobovými svědky, diskuse a četba. Bývalý vrcholný sociálnědemokratický politik Casper Einem četl z románu Jury Soyfera„So starb eine Partei“, po němž následovala diskuse v zaplněném dělnickém centru Thomasroith.Dr.Thomas Hellmuth z Institutu pro moderní a soudobé dějiny Univerzity Johanna Keplera v Linci vedl v Ottnangu diskurzivní víkend pro laickou veřejnost se zájmem o historii, který měl v zásobě několik výbušných erupcí: osmdesátiletý pamětník vylezl na pódium s ocelovou tyčí, vysvětloval její použití a zacházení s ní a z publika zaznělo mnoho emotivních příspěvků pro i proti. Prohlížely se četné dokumenty a historická místa se navštěvovala v černočerveném historickém autobusu, takzvaném „historickém taxíku“. Poznatky z těchto teatrálních archeologických cest byly vyneseny na světlo, diskutovalo se o nich a některé z nich byly vetknuty do projektu.

Umělec Franzobel, který pocházel z nedalekého Pichlwangu, o událostech z roku 1934 zpočátku nic nevěděl. Nevěděl nic ani o sousední obci Holzleithen, kde se jeho hra o vůdci sociálnědemokratického Schutzbundu Ferdinandu Fagethovi skutečně odehrává. Hra s dvojsmyslným názvem vyvolala v předstihu značný rozruch. Poslanec ÖVP a okresní předseda strany Anton Hüttmayr, který žije v nedalekém Puchkirchenu, se obával, že dojde k rozkolu. „Cenzura!“ zněla reakce divadelního spolku, rozruch prošel rakouským mediálním prostorem a konflikt se dostal i do televize.

27. července2005, kdyžzapadající slunce tiše dopadalo na západní les Hausruckwaldu, začal před přeplněným hledištěm „bláznivý“ shon v horečném očekávání: představení zahájilo kvílení dvou historických mopedů „Maurersachs“. Oba hlavní herci Karl Markovics a Franz Froschauer vstoupili na scénu velmi dynamicky, Markovics jako Fageth a Froschauer v dvojroli radikálního vůdce Schutzbundu Skrabala a vůdce Heimwehru Frühwirta se honili, spěchali terénem. Podobně jako režisér Nicholas Ray ve filmu „Rebel bez příčiny“ s Jamesem Deanem v životní roli, i režisér Georg Schmiedleitner hned od začátku připravuje půdu pro krkolomné soupeření. Následuje krkolomný závod o ideologické prvenství. Rachot a kašlání vysokorychlostních mopedů je jakoby signálem pro členy třicetičlenné putovní skupiny, kteří se objeví na scéně, aby se zbavili svých moderních pláštěnek a odhalili pod nimi oblečení z roku 1934. Když podruhé dva hlavní aktéři obkrouží drtičku uhlí na svých archetypálních společnících, muži a ženy se také začnou pohybovat směrem k naznačenému dělnickému domu. Tam se pohupují a tančí – v maskách, je to karneval v únoru 1934. Je to veselý předvečer revoluce, masopustní koblihy jako poslední jídlo. Schutzbündler nosí červené košile, Hahnenschwänzler černé. Na balkoně nad scénou, téměř nad vším: Doktor Frühwirt, zchudlý aristokrat se zálibou v dekadenci, v masce křičí na vůdce Schutzbundu Fagetha: „Kulka ti v každém případě patří, ty agitátore.“ Fageth mu odpoví dobovým žargonem: „Nejsem zvědavý na tu vaši kokotskou frašku“. Nastává mrtvolné ticho, rozpoutaný tanec lidu je nyní tišší, hučí, má choreografii. Skupina v dělnickém domě se nyní pohybuje jako větve stromu před bouří. Po ztišení začínají první střety.

Spor mezi nimi se nyní šíří mezi lidi závratnou rychlostí. Otevírají se černé a rudé propasti. Hra nabírá na obrátkách a Schmiedleitner vytahuje všechny trumfy. Divoké davové scény se střídají s rozvážnými, tichými a intimními okamžiky. Je zde stejně tak prostor pro monumentální vizuální estetiku jako pro drobné detaily a skeptické nuance. Je to především „rudý“ Ferdinand Fageth, kterého Franzobel poctil úchvatně krásnými monology a vizemi o věrnosti a zradě, o váhání a jednání v lásce i politice.

Karl Markovics hraje roztržitého Hausrucknapoleona strhujícím způsobem. Stává se symbolem vyčerpané, nerozhodné sociální demokracie a ve svém závěrečném monologu prohlašuje:

„Lidé jsou děvkaři, což se projevuje při každém převratu. Hrozné. Vidí, co chtějí, a udělají to každému, kdo zaplatí. Ale jsem snad lepší? Jakým politickým směrem se vydáš, jestli doprava nebo doleva, to záleží na okolnostech, ale co z toho uděláš, jestli jsi člověk, nebo hajzl, to je to, podle čeho se musíš měřit.“

Děj i samotné postavy jsou doprovázeny, obklopeny a poháněny zvukem regionu. Hraje slavná „Bergknappenkapelle Kohlgrube“, dvacetihlasý „Hausruckchor“ nebo extravagantní „Zwüfihüttn-Trio“. Téměř vždy je přítomen mimořádný zvuk „loveckého dechového orchestru“ pod vedením Ruperta Schusterbauera. Bičuje, povzbuzuje a doprovází. Ať už jde o balet s rakví, bitvu domů nebo scénu z nevěstince: „V bordelu se vždycky má právo stát,“ říkají děvky Pepi a Resi, když vůdce Heimwehru Frühwirt, který se stal dobytkem v kalhotách, vjede do kočovného nevěstince, užívá si se šampaňským a děvkami a pak zatroubí na roh, aby vtrhl do„bastily proletářů“, domu dělníků. Vrcholem hry je historicky doložená poprava šesti zdravotníků Schutzbundu na jevišti kina v dělnickém domě. Fageth v tomto okamžiku již není přítomen. Předtím utekl do sousedství a později je navzdory svému převleku sebrán v ženských šatech.

Zúčtování v Holzleithenu je efektivně uspořádáno. Závěrečná opona padá v podobě bílé vlajky o rozměrech přes 200 metrů čtverečních. Spolu s ní mizí i přerostlé stíny zavražděných mužů, jejichž siluety se odrážejí od světla. To, co zůstává, jako vždy ve válce mužů, jsou ženy, utrpení, mnoho otázek a cesta připravená pro posílení nastupujících nacionálních socialistů. Hra o vývoji sociální demokracie v minulém století se nikdy nepromění v těžkopádnou didaktickou či agitační hru. Naopak: politické divadlo, které si zaslouží víc než označení lidová hra. Na nejtradičnější a nejprestižnější rakouské divadelní ceně, ceně Nestroy, byl „hon“ nejúspěšnější hrou roku 2005, získal Zvláštní cenu a Cenu autora, úspěšnější než Burgtheater a všechny festivaly. V následujícím roce byla hra oceněna Horním Rakouskem. Bühnenkunstpreis a regionální cenou VöcklaKultur-Award. Nečekaná vyznamenání, která ukazují, co je možné s nasazením a ochotou riskovat. Divadelní představení „hunt oder Der totale Februar“ mělo nejen oceněný úspěch u tisku, diváků a porotců, ale je také důkazem, že letní divadlo může být kritické, těžkopádné, politicky útočné A úspěšné. Dvanáct tisíc návštěvníků se stalo porodnicemi nového typu politického divadla. Vždy v jasném odlišení od salcburského setkání Schickeria a nostalgického večírku v Mörbisch.

Úspěch divadla Hausruck se v neposlední řadě opírá o skvělé výkony herců – profesionálních i amatérských. Spolupráce známých herců a hravých lidí z regionu nejenže zapůsobila na diváky, ale také pomohla kvalifikovat amatérské herce v tomto vysoce profesionálním divadelním prostředí. Jinými slovy: Užité umělecké vzdělávání, které dalece přesahuje úroveň typické letní divadelní zábavy. K tomu patří i zapojení regionálních hudebníků (složení divadelní hudby místním hudebníkem Rupertem Schusterbauerem a živá vystoupení regionálních souborů) a divadelních nadšenců (dramaturgie, spolupráce na stavbě scény, scénografii, líčení a kostýmech). Přístup divadla Hausruck k uměleckému vzdělávání je vědomě integrační: mladí lidé, dospělí, senioři a osoby se zdravotním postižením se významnou měrou podílejí na tvorbě inscenací. Divadlo Hausruck osciluje mezi realitou a fikcí, mezi současností a minulostí, mementem a lidovou hrou. Před scénou i za ní bojují herci s politickým vědomím proti zapomínání, působí jako sochaři a vytvářejí sociální plastiku, která navzdory svým záměrným regionálním kořenům nebo právě proto vyvolává mezinárodní senzaci. V roce 2005 uvedli do pohybu vibrující dynamo, které do roku 2008 nejenže vytvořilo proud 30 000 návštěvníků, ale také poskytlo důležité impulsy pro regionální ekonomiku.

Díky odvaze lidí zodpovědných za divadelní spolek a nasazení stovek obětavých lidí se podařilo a daří odkrývat historii, která byla považována za ztracenou, na místě, které je až příliš blízké, a nastolovat otázku, jak s historickými událostmi zacházet. V roce 2010 lenz dokončí trilogii současných dějin započatou hrami hunt a z!pf . Touto trilogií, jejíž místa konání tvoří na mapě trojúhelník, jehož špička ukazuje na Braunau, rodiště „vůdce“, si iniciativa dala za úkol propagovat a dokumentovat přehodnocení zapomenutých, potlačených nebo neznámých událostí před, během a po nacionálněsocialistické tyranii v hornorakouském regionu Hausruck. Výzkum probíhá na interdisciplinárním základě, celoročně a z velké části na dobrovolné bázi. Zkoumaná témata jsou prezentována formou divadelní hry. Všechny tři části, hunt, z!pf a lenz , napsal Franzobel a režíroval Georg Schmiedleitner. Výzkumný tým doprovází filmový štáb, z každé části vzniká DVD s rozhovory s dobovými pamětníky, které má obvykle premiéru na folklorním festivalu.

Veškeré poznatky o „KOHLEktivní paměti“ bývalého hornického regionu Hausruck budou po dokončení trilogie soudobých dějin zpřístupněny veřejnosti ve formě archivu. Kromě toho se Hausrucké divadlo bude snažit reagovat na nabídky hostujících představení a spolupráce z Lucemburska, Francie, Litvy a Německa.

Od stop občanské války po divadelní mlhu, od Thomase Bernharda po Franzobel, od jednoho představení po trilogii. Od projektu k divadlu, od uhelného dolu ke kulturní jámě: „hunt oder der totale Februar“ poskytl Hausrucku, účastníkům – a mně osobně – neklidný, trvalý sen letní noci, který by měl – a bude – trvat dlouho.