PŘEHLED 10. LETNÍ AKADEMIE ŠKOLY FILOSOFIE – TOSKÁNSKO, ITÁLIE, 2024

ŽIVOT A DÍLO BARUCHA DE SPINOZY A GÜNTHERA ANDERSE

Neodpovídalo by vznešenosti stvoření, kdybychom dospěli k životu, který se řídí pravdou toho, co je skutečné, a ne výkladem těch, kdo se vydávají za autority a předstírají, že prohlédli to, co je nepochopitelné?

A nebylo by tedy epochální konečně překonat temnou noc nevědomosti, stát se občany tohoto světa, a ne cizinci, kteří se musí ptát druhých na cestu, nechtějí-li minout svůj cíl? Inspirován touto myšlenkou sebeurčení se Spinoza snaží odhalit základní podmínky, které jsou nutné k tomu, aby se stala plodnou pro lidstvo, které jako loutka visí po nejdelší dobu na provázku všemocných. A tak nám poskytuje filosofický základ svobody v metafyzice a epistemologii: průhledného Boha, který se nemůže zdržet ničeho, co činí, průhledné stvoření na jeho základě, v němž se věci dějí správně, totiž v souladu s přirozeným zákonem, a poznávajícího ducha, v němž se svět odráží a priori – nezávisle na zkreslených obrazech vnímání. Jako bytosti určené Bohem k životu jsme však nejen duchovními, ale i fyzickými bytostmi, které jsou, zasazeny do celku přírody, konfrontovány s vnějším světem, který je ohrožuje zkázou. Jsme tím ovlivněni a zaplétáme se do sítě afektů, či spíše vášní, utkaných mocí existovat, touto mocnou snahou udržet si vlastní existenci po neomezenou dobu. Podobně jako vězni v Platónově jeskyni považujeme falešné za pravdivé a špatné za dobré, nejsme pány sebe sama, ale jsme hnáni, neschopni najít klid. Tragický osud, chtělo by se říci, i když ne bez východiska, protože to, co nám zbývá, abychom unikli souhře neukojitelných tužeb, pošetilých rozkoší a ničivého smutku a osvobodili se ze zajetí nejen emocí, je cesta rozumu. Využít ho, nechat se jím vést, to znamená proměnit se z nevědomého v moudrého, v člověka, který nevlastní nic menšího než pravé poznání. Takový člověk, který je schopen pochopit sám sebe, vnější svět a Boha sub specie aeternitatis, je v každém ohledu svobodný a spokojený na nejvyšší míru a jen on vede život, který lze nazvat úspěšným, tj. blaženým.

A co my, ti z nás, kteří jsme studovali a pracovali nad tímto epochálním filozofickým odkazem moderní doby? Kdybychom ještě měli co dělat, kdybychom chtěli Spinozovu etiku zredukovat na jediný – osvícenský – imperativ, kdybychom chtěli shrnout svou kvintesenci do poslední věty, mohli bychom, aniž bychom se museli obávat odsouzení tohoto velkého filozofa, nechat vystoupit římského básníka Quinta Horatia Flacca a z plných plic vykřiknout: Sapere aude! Odvaž se být moudrý!

Ale veškerá moudrost – pokud jsme nakonec vůbec schopni moudrosti dosáhnout. nic nám nepomůže. Musíme zahynout – lidstvo jako celek, a tedy i my. každý z nich. Alespoň pokud věříme zjištěním Günthera Sterna.

Günther Stern, kdysi ženatý s Hannou Arendtovou, pod jejímž pseudonymem Günther Anders výhradně publikoval, načrtl ve svém hlavním díle „Starobylost člověka“ chmurný obraz stavu duše v době druhé průmyslové revoluce. Jeho radikální kritika techniky a pokroku vychází z existencialistické antropologie, psychologie člověka jako bytosti ve vztahu k výrobkům vyráběným stroji, ekonomické ontologie a epistemologie mysli: zatímco svět je pevný ve všem, člověk je pevný pouze v tom, že není pevný v ničem. To je na jedné straně základem jeho svobody a schopnosti realizovat se jako individuum, ale na druhé straně je to také důvod jeho radikálního odcizení, jeho antropologicky nevyhnutelného nezapadnutí do tohoto světa. Protože člověk do tohoto světa nezapadá, musí si svět vytvořit sám. Protože však není pevný, není pevný ani svět, který vytváří, a tak musí neustále vytvářet něco nového, aniž by kdy dosáhl svého cíle. Přesto je se světem spjat a toto pouto se projevuje jeho hladem – hladem po světě. Jeho čirá potřeba ho žene dál, a aby ji ukojil, musí svět vlastnit. Ďábelský koloběh, který již dospěl ke konci časů, tj. ke třetí a poslední průmyslové revoluci:

Stroje produkují stroje, které produkují stroje, až konečný stroj vyrobí něco, co není stroj, ale výrobek: chléb nebo granáty. Výrobky jsou spotřebovávány v hladu po světě, který spouští výrobní proces strojů znovu a znovu, ad infinitum. Tímto způsobem se stroje samy stávají subjekty
a imperativ produktů, které vyrábějí, zní: spotřebuj mě! Nyní se v laboratořích reklamního průmyslu rozdmýchává pekelný oheň poptávky a z člověka se stává konzument, pouhý zaměstnanec, který konzumuje dnem i nocí a který se při tom nakonec sám zničí. Na tomto zjištění jsou založeny hlavní Andersovy teze: že nejsme schopni dotáhnout své výrobky k dokonalosti; že vyrábíme více, než si dokážeme představit a než za co dokážeme převzít odpovědnost; a že se domníváme, že smíme, ne měli bychom, ne musíme dělat, co můžeme. To, že tomu tak skutečně je, ukazuje především prométheovský stud a s ním spojená dehumanizace. Lidská bytost se začala stydět za to, že je stvořena, místo aby byla vytvořena, že je zplozena, místo aby byla legitimním produktem, že je lidskou bytostí, místo aby byla přesně fungujícím, přestavitelným a reprodukovatelným zařízením, které je na stejné úrovni jako ostatní zařízení. A tak se snaží vymýtit své přirozené nedostatky, překonat sebe sama, reifikovat se, dezertovat do tábora zařízení. Za druhé, diktát masové výroby a reprodukce zboží a s tím související využití všeho a všech – jednou není jednou, je prvním axiomem ekonomické ontologie: jedinečné není; jedinečné patří k nebytí; pouze v množném čísle, pouze jako řada je bytí. Bytí je však bytí surovinou, a co má jako surovina své dny za sebou – lidé stejně jako radiem kontaminovaný jaderný odpad – se stává mrtvou váhou, likvidační struskou v nemilosrdném procesu výroby zboží. A konečně za třetí se ukazuje, že ve vysoce komplexním světě s vysokou mírou dělby práce se vždy realizuje to, co je technologicky možné. Jednotlivý specializovaný pracovník již dávno ztratil přehled o celku a svůj nepatrný příspěvek – vyloučený z možnosti svědomí – považuje za (morálně) čistý. Výroba a použití atomové bomby je to jediné, co stojí v cestě apokalypse, k níž jsme slepí, protože kapacita naší mysli je omezená: velký počet zúčastněných lidí a složitost výrobního procesu brání jakékoli prevenci.

Tváří v tvář tomuto zničujícímu dramatu chcete utéct, vzít si dovolenou od morálky s Güntherem Andersem, utéct na ostrov blažených, nechat tu bídu za sebou. Jenže to je pochopitelné. Ale jeho kritika techniky není etikou techniky, nýbrž antropologií destrukce, a nezůstane po ní ani ten nejmenší kousek země. To je jeden z důvodů, proč velký humanista Anders, který se ve svém filozofování vždy zaměřoval na lidi, napsal, že doufá, že se ve všech svých teoriích mýlí.

LITERATURA:

– De Spinoza, Baruch: Ethik in geometrischer Ordnung dargestellt, Meiner, Hamburg, 2010.
– Waß, Bernd: Intelligibilität und Freiheit, Über die Ethik des Baruch de Spinoza, Tredition, Ahrensburg, 2023.
– Anders, Günther: Die Antiquiertheit des Menschen, Über die Seele im Zeitalter der zweiten industriellen Revolution, C.H. Beck, München, 2024.

Filozofická fakulta