V berlínských nocích na začátku 90. let jsem se seznámil s mladým, divokým a velmi hezkým punkrockerem jménem Eike Neumann. Chodila po mole jako modelka pro Jeana Paula Gaultiera, ale své pravé poslání našla jako střihačka filmových, televizních a divadelních inscenací.

Od té doby předvedla svůj talent ve filmech jako „Bourneovo spiknutí“, „John Wick“, „Monuments Men“, „Babylon Berlin“, „Matrix Resurrections“, „The Pianist“, „Cesta kolem světa za 80 dní“, „Nepřítel před branami“ a „V jako Vendeta“.

Mohli jste a museli jste na ní milovat všechno. Její kamarádskou, zábavnou povahu, čisté srdce, smysl pro rodinu, kreativitu a zálibu ve speciálních vozidlech. Její temperamentní kamarádka a spolubydlící Ilanit M. H., která nyní také velmi úspěšně pracuje jako módní návrhářka u „Adidasu“ v centrále v Herzogenaurachu, si také měla co zamilovat.

Jediné, čeho se člověk musel bát, byl Eikeho velký smolně černý pes, který při každé příležitosti vyvalil své krví podlité oči jako velký bílý žralok, vycenil zuby a připravil se k vražednému útoku. Byl to také on, kdo mě s vrčením a štěkotem přivítal, když jsem poprvé stiskl zvonek na zahradní brance v Reifträgerweg, abych se představil Eikeho rodině.

Protilehlé sloupy a Olga Purpsová

Vydal jsem se na cestu na opačný pól a objevil nový, lákavý svět. Neumannovi stále žijí v luxusní jihozápadní berlínské čtvrti Schlachtensee – ve vile nedaleko vod Wannsee ve čtvrti Zehlendorf. Všude kolem žije 54 000 obyvatel, kostel svatého Pavla, neuvěřitelně krásná a stinná stromová populace se zehlendorfskými duby, cvrlikající ptáci, „Krumme Lanke“, sídliště Bauhausu „Onkel Toms Hütte“, stanice S-Bahn Schlachtensee, lahůdkářství „Butter Lindner“, „Spinnerbrücke“ a bludiště dlážděných ulic, jejichž charakteristický zvuk mi stále zní v uších, když po nich jedu.

Já jsem naopak bydlel na hranici mezi Kreuzbergem a Berlínem Mitte, poblíž Engeldammu, mezi bývalou východní a západní zónou, na bývalém pásu smrti uprostřed předpolí a zázemí zdi. Vzhledem k mnoha historickým převratům v Berlíně bylo vlastnictví řady tamních budov, pozemků a bytů zcela nejasné.

Po dvou po sobě jdoucích diktaturách nebylo tak snadné určit, kdo co vlastní – zda ti, kteří byli deportováni za nacistické éry, nebo ti, kteří byli vyvlastněni za reálného socialismu. V každém případě v těchto případech městská rada přidělovala byty velmi levně pod podmínkou, že je odborně revitalizuje a případně se s novými či starými vlastníky sama dohodne.

Pro mě tyto podmínky znamenaly, že jsem si mohl dovolit nazývat vlastním dočasný byt o rozloze 39,5 metru čtverečního ve třetím patře velmi řídce obydlené budovy. Jen já a velmi stará Olga Purpsová jsme tam bydleli v různých patrech a v různých světech za dnešní cenu 102,26 eura „v teple“.

Byt měl dva pokoje a „kuchyň“. V obytných místnostech byla velmi ošklivá kachlová kamna vyrobená v NDR, ve kterých se občas topilo dřevěnými paletami z ulice a odpadky. V dlouhé a velmi úzké kuchyni byla typická plynová trouba, která v této části bytu pomáhala vytvářet určitou útulnost, když byla trouba otevřená. Společné toalety se nacházely pod štítem domu v pátém patře. Chyběly jim však střešní šindele a elektrické světlo, zato zde bylo dost žravého krysího a ptačího trusu a výhled na brázděné berlínské nebe.