Předměty jsou vždy nevyhnutelně spojeny s referenčními body své historie. Je jim vlastní transcendence, která se projevuje překrýváním různých významových vrstev/interpretací. Jde o směs ekonomického významu, osobních zkušeností, kolektivních projekcí, symbolického vyzařování, životních příběhů, milníků – politických, ekonomických, evolučních, humanitárních. Vnímání takových objektů je charakterizováno těmito perspektivami, interpretacemi a různými pravdami. Teprve nedávno například vyšlo najevo, že slavná zelená Otto Wagnera je ve skutečnosti béžová barva. To, co dnes považujeme za charakter Vídně, bylo v původním záměru něco úplně jiného. To vše je pravda, zbytek jsou vizuální zvyky a paralelní skutečnosti. Předměty jsou vždy také subjekty, a proto je třeba při jejich vývoji usilovat jak o „Sophii“ – dědičku minulosti -, tak o „Philosophii“ – obrácenou k objevům budoucnosti.

Jaká je pravda o vidění a poznávání?

Hegel kdysi řekl, že pravdivý je pouze celek. To však nejsme schopni vnímat. Naše pravda bude vždy jen výňatkem a transcendentní nadstavbou. Nechceme se oddávat „zmatku“ objektivity – jak to nazývá Joseph Roth. Vypůjčeno z mediální teorie Wolfganga Donsbacha, objektivní popis může být ideologický, funkcionalistický, konsenzuální a/nebo relativistický.

Z ideologického hlediska slouží určitému společenskému nebo politickému cíli a zobrazuje „realitu“ z pohledu určité společenské ideologie. Funkčně se vztahuje k profesním normám a jejich funkci. Konsenzuálně dochází k redukci všech relevantních dimenzí společné zkušenosti s realitou a společného horizontu významu, a to na základě měřítka. Relativisticky popis odkazuje na zbožné přání, někdy až utopii světa.

Mluvit o objektivním popisu je opravdu nesmysl. A v případě rozvoje brownfieldů a greenfieldů je nepoužitelný. Pozitivistický popis podle pravdivého a nepravdivého je vhodný nanejvýš pro inventární seznam, ale ne pro rozpoznání vize a není schopen postihnout transcendenci historického a emocionálního zakotvení. Po výše uvedeném popisu ve směsi je dalším krokem – volně podle Imdahla – rekonstrukce a na jejím základě interpretace. Imdahl sleduje dialektický třístupňový proces ikonografie (rozpoznávání vidění), analýzy formy (vidění vidění) a ikoniky (rozpoznávání vidění). Záměrně přitom předpokládá, že hermeneutický a strukturální způsob interpretace lze propojit ve smyslu analýzy významu a smyslu.

„Kdyby lidé zapomněli snít, znamenalo by to pád civilizace.“ Thomas Macho

Stejně jako lze předpoklad objektivity označit za zmatek, lze za zmatek označit i nivelizaci vývoje majetku podle nejpodřadnějších funkcí. Uniformita je smrtí vášně. Malá odbočka do světa domněle krásného povrchu je dovolena: bylo empiricky prokázáno, že přeestetizované modely korigované podle stejných měřítek nevyvolávají sexuální fantazie ani erotické sny. Hladký vzhled také nechává odplynout emoce. Teprve když jsou modely zatíženy narativy, stávají se atraktivními, zajímavými a žádoucími. Uniformita kastruje naši mysl.

Musée des Confluences od Coop Himmelb(l)au v Lyonu – noční můra všech kontrolních přístrojů, které mohou měřit pouze jednu hodnotu – je nicméně zářivým symbolem kreativity a identity, pamětihodností, na kterou jsou obyvatelé hrdí, která uchvacuje návštěvníky a stojí jako mohutná ikona za televizními reportéry, kteří z francouzského města vysílají. Podobnou daňovou odyseou prošly i Opera v Sydney a Eiffelova věž. Kdo to dnes ještě ví? O tom se dočtete jen pár řádků v podrobnějších cestovatelských průvodcích. Co zůstává, je symbol, poutní místo a uvěznění ve světových dějinách.

Fabricator mundi / Homo Formandi

Créateurs v odvětví nemovitostí nejsou funkcionalističtí homo oeconomicusse. Ani by neměli být. Omezovali by sami sebe a své myšlení od samého počátku. Jejich způsob práce lze spíše označit za hybrid mezi homo ludens a homo faber (v antropologickém smyslu – nikoli ve smyslu Maxe Frische). V jeho překladu jde o „tvůrčího člověka“ nebo „řemeslníka“, který je v této funkci aktivním měničem svého prostředí. Homo ludens se vyznačuje herním instinktem, díky němuž si brousí a/nebo objevuje a také rozvíjí své dovednosti. Hru utváří prostřednictvím svobody svého myšlení.

Popis práce créateurs však jde ještě dál a neomezuje se ani na jeden z těchto dvou termínů. Créateur je spíše Fabricator Mundi – stavitel světa. Má v sobě hravost Homo Ludens a tvůrčí pud Homo Faber, ale na počátku jeho práce je opět transcendence. V návaznosti na výše zmíněný dialektický trojstupeň ikonografie, analýzy formy a ikoniky nově umisťuje objekt v prostoru, čase, funkci a kolektivu. Objekt se stává subjektem. Při reinterpretaci nejprve vzniká vize, která je zasazena do budoucnosti, ale zabývá se minulostí. Ukazuje, jaké zážitky, dobrodružství, pocity a styčné body bude mít člověk s objektem v budoucnosti.

Nová pravda vzniká překrýváním toho, co jste na tomto místě vnímali, zažili, viděli, cítili a cítili. Tam se rozhodne, která fáze života bude následovat. Jaký vliv tam bude působit. Jak bude svět toto místo poznávat. Jaká selfie se tam budou pořizovat a jaké instagramové příběhy se budou zakládat? Překrytí vytváří inovace s novou syntaxí a vytváří nové hodnoty a světy. To známe z řecké mytologie: Mýty vznikají překračováním míst, žánrů, možností nebo schopností prostřednictvím technických řešení. Fabricator Mundi dává vzniknout mýtu, jehož součástí se lidé chtějí stát. Část finanční reprezentativnosti je navazující. Finanční část má také tvůrčí volnost a slouží uskutečnitelnosti utopií. Ekonomické kalkulace jsou založeny na maximě umožnění – nikoli naopak.

Podle Nikolaje Fjodorova je vesmír projektem, za jehož úspěch jsme všichni stejně zodpovědní. To vyžaduje představivost a tvůrčí energii. Potřebuje umělce a inženýry, budoucí laboratoře a vzdělávací centra, která spojují umění a život. Fabricateure Mundi nezná žádný prométheovský stud. My lidé nejsme stvořeni, my jsme se stali. V tom je velký poklad. Musíme aktivně vytvářet podmínky pro volný čas, stejně jako jakékoli jiné podmínky života – pro tvůrce i budoucí spotřebitele.