Co můžeme říci o pojmu inovace z filozofického hlediska?

Hrabě z Hagie: Vskutku, milý fantome z Výmaru. Ve filozofii se snažíme pochopit svět myšlením. Ale myšlení – jak zdůrazňoval Leibniz dávno před Humboldtem – je na rozdíl od vnímání založeno na jazyce. Proč? Na rozdíl od bezprostřednosti vnímání je myšlení abstraktní. Něco vnímáme – o něčem přemýšlíme. Při myšlení jsme tedy vždy o krok dál od světa okamžiku. A mostem, kterým jsme schopni tuto propast ve vztahu ke světu překonat, je jazyk. Výrazy našeho jazyka – jeho pojmy – jsou reprezentanty věcí (včetně stavů a procesů) ve světě. A tak se můžeme prostřednictvím jazyka vztahovat ke světu, i když ho nemáme před sebou, můžeme věci vztahovat k sobě, oddělovat je od sebe, zcela je přeskupovat, přecházet od jedné k druhé, něco přidávat, něco ubírat a mnoho dalšího. – Uchopit je v pravém slova smyslu.

To znamená, že oblast pojmů leží mezi naším myšlením o světě a světem samotným, a pokud chceme světu porozumět, musíme tuto oblast ovládnout. Musíme ji však také ovládat, pokud chceme být efektivní v našich společnostech. Pokud například netuším, co znamená pojem inovace, pak by řeči o něm v lepším případě nikam nevedly a v horším případě by byly zavádějící.

Co znamená pojem inovace? O čem mluvíme, když hovoříme o inovacích?

Hrabě Hagia: Podle německého slovníku existují dva relevantní významy: Inovace – mimochodem odvozená z latinského innovare (obnovovat) – tedy znamená a) plánovanou a řízenou změnu společenského systému prostřednictvím aplikace nových myšlenek a technik.

b) realizace nového řešení určitého problému, zejména zavedení nového výrobku nebo použití nového postupu.
Musíme tedy zhruba rozlišovat mezi sociální nebo společenskou obnovou na jedné straně a technickou a hospodářskou obnovou na straně druhé. V závislosti na tom, o čem hovoříme, dosáhneme velmi odlišných výsledků a budeme muset překonávat velmi odlišné výzvy. Pozoruhodná je však skutečnost, že každá inovace si musí vytvořit vlastní předpoklady pro to, aby se takříkajíc sama potvrdila tím, že bude uznána v procesu vytváření společenského významu. Inovace tedy není ukončena tvůrčím aktem vytvoření. Bez uznání ze strany adresátů inovace není ničím. Na druhou stranu může být také mnohem víc, než si sami tvůrci inovace představovali. Například Thomas Alva Edison chtěl původně používat telefon pouze pro operní přenosy.

Dalo by se říci, že inovace má tři rozměry: Inovátoři (chcete-li kreativní tvůrci), adresáti inovace a proces vytváření významu. A je třeba mít na paměti všechny tři rozměry.

Souhlasil byste se mnou, milý hrabě, kdybych řekl, že všechny inovace lze označit za pokrok?

Hrabě: Souhlasím s vámi, drahý Fantome. Což nás takříkajíc přivádí k dalšímu pojmu, který je třeba v souvislosti s inovacemi zvážit: k pojmu pokrok. S čím tedy máme co do činění?

Německý sociální filozof Axel Honneth (Frankfurtská škola) by řekl, že pokrok je historií rozhořčení. Dějiny rozhořčení vyloučených.

Dnes bych však s vámi rád probral jinou verzi pojmu pokrok.

Německý filozof Odo Marquard ve svém eseji „Čas a konečnost“ formuluje myšlenku, na kterou moderní člověk možná nemyslí rád, ale která se nám neustále vnucuje v pocitu úzkosti: Náš svět pokroku vytěsňuje lidskou pomalost, a proto je neustále součástí toho, na co jsme jako časné bytosti fixováni. Zůstává jen rychlé životní tempo. Tempo inovací a rychlost změn se stále více a více zvyšují. Modernizační síly pokroku neutralizují svět tradice jako svět důvěrně známého prostředí. Jen tak – neutrálně vůči tradici – může moderní technologie stále rychleji vytvářet umělé funkční skutečnosti; jen tak – neutrálně vůči tradici – může moderní ekonomika stále rychleji proměňovat své produkty ve zboží pro globální obchod; jen tak – prostřednictvím komunikačních systémů neutrálních vůči tradici – může moderní informační technologie stále rychleji umožňovat globální komunikaci stále většího množství informací.

Nelze popřít, že tento rychlý svět přináší v životě výhody. Nelze však také popřít, že nás stále více vyčerpává, protože z nás dělá cizince, kteří se sotva dokážou orientovat. Skutečnost, že lidé – protože jejich čas je omezený, protože mají časový limit – musí nejen žít rychle, ale musí to také kompenzovat tím, že žijí pomalu, ve vztahu ke svému původu a ve známých podmínkách, nemusí těm, kdo věří v pokrok, dávat skutečný smysl. Dalo by se říci: čím rychlejší je tempo pokroku, tím pomaleji musíme žít.