Pro mnoho Neapolitanů a Neapolitánek je krása jejich města hořkosladkou bolestí, neustálým kontrastem mezi tím, co se předvádí, a tím, co nabízí realita. Chudoba, kriminalita a beznaděj totiž charakterizují každodenní život mnoha lidí, kteří zde žijí. Zejména ve špatně proslulém Quartiere Spagnoli, španělské čtvrti s vysokou hustotou obyvatelstva, která je obývána místními obyvateli i migranty, je známá svým šarmem, autenticitou a živostí. Bohužel se obyvatelé čtvrti potýkají s beznadějnou budoucností a postupujícím odlivem mozků. Itálie je také jednou z devíti zemí EU, které nemají povinnou sexuální výchovu, což má silný dopad na životní realitu mnoha mladých lidí. V prostředí omezených příležitostí se tak upevňuje koloběh chudoby, předčasného ukončování školní docházky a sociální závislosti.

Neapol je město extrémů. Setkává se zde nekonečná krása s hlubokou sociální nerovností. Míra nezaměstnanosti je vysoká, mafie je všudypřítomná a státní podpora chybí. Město se zdá být uvězněno v paradoxním stavu: na jedné straně je živé, pulzující a plné energie, na druhé straně je však tíženo břemeny, která s sebou nese již po desetiletí. Je to, jako by Neapol neustále bojovala sama se sebou – místo, které se zároveň miluje i nenávidí.

Neapol je mýtus se svými jizvami, rozpory a propastmi. Zdá se, že právě v tom spočívá skutečné kouzlo Neapole. Milovat Neapol znamená přijmout tyto rozpory. A možná je to největší vyznání lásky, jaké lze tomuto městu věnovat, protože romantika nepřipouští realitu.