Vikingské město Haithabu bylo po staletí obchodním centrem a tavicím kotlem kultur, než bylo v roce 1066 zničeno a nikdy neobnoveno.

„Žena se rozvádí, když chce.“ A nikdy neslyšel nic ošklivějšího než zpěv mužů. Toto hlásil Ibrahim ibn Jakúb, vyslanec córdobského chalífy, v roce 965/966 z Haithabu, „města na nejzazším okraji moře“.

Obchodní centrum dánských Vikingů bylo po staletí hlavním centrem dálkového obchodu mezi Skandinávií, západní Evropou, oblastí Severního moře a Pobaltím. V roce 1066 bylo středověké město zpustošeno západními Slovany a již nikdy nebylo obnoveno – jeho zánik znamenal také konec vikinské éry. Haithabu, ležící na jihu Cimburského poloostrova na konci Schlei, ramene Baltského moře sahajícího daleko do vnitrozemí, postihla těžká rána již v roce 1050: Vojskům norského krále Haralda se podařilo město proměnit v trosky, ačkoli devět metrů vysoký val s palisádou měl chránit více než tisíc obyvatel.

Dnes je opuštěné místo ve Šlesvicku-Holštýnsku významnou archeologickou lokalitou a je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Nebyla to náhoda, že Ibrahim ibn Jakúb cestoval ze Španělska až k Baltskému moři. Tento židovský učenec podával zprávy chalífovi také z Mohuče, Speyeru a Wormsu, z Prahy a z Krakova. Jeho cestopisy jsou považovány za jeden z nejdůležitějších vypravěčských pramenů té doby.

Haithabu, „první metropoli severu“, lze chápat jako historické „místo nového řádu“. Tato „místa nového řádu“ jsou centra a prostory, v nichž dochází k významným změnám, vývoji nebo změně paradigmatu, a to jak v minulosti, tak dnes. Vyznačují se kombinací tvůrčí energie, technologického pokroku, intelektuální výměny a často také specifickou socioekonomickou nebo politickou konstelací.

Na vynikajícím místě

„Dlouhá hospodářská krize pozdního starověku se nakonec zmírnila v sedmém a osmém století. Vzestup na dohled! Evropa se však změnila. Středem zájmu už nebylo Středomoří, peníze se nyní vydělávaly na severovýchodě,“ píše historička Anne Mannová. V té době se obchodovalo s Anglií přes Severní moře a ústí Rýna, Mže a Šeldy, zatímco obchod se Skandinávií probíhal přes Baltské moře. Do Konstantinopole, dnešního Istanbulu, zase obchodníci cestovali po ruských vodních cestách. Zvláště podnikaví byli Frísové, kteří pravděpodobně v 8. století založili Haithabu, původně jako dočasnou letní obchodní základnu. „Místo bylo vybráno dobře, zátoka na konci Schlei byla chráněná a voda mělká, takže lodě mohly najíždět na pláž pro nakládku a vykládku. Ale nejlepší bylo, že Severní moře bylo vzdálené pouhých 18 kilometrů po souši, což byla vzdálenost, kterou bylo snadné zvládnout s povozy. To znamenalo, že jste se mohli vyhnout nebezpečné námořní cestě kolem dnešního Dánska a dostat se k Severnímu moři přes řeky Treene a Eider.“

Za vlády dánského krále Godofreda zažila osada Haithabu na vřesovišti na počátku 9. století svůj první rozkvět: Vikingové zničili konkurenční obchodní centrum Reric ve Wismarském zálivu, unesli bohaté kupce a usadili je v Haithabu. Město vzkvétalo, a to i proto, že všichni chtěli dobře obchodovat. Danewerk, systém hradeb dlouhých asi 30 kilometrů, širokých deset metrů a vysokých pět metrů, chránil křižující se obchodní cesty, které se táhly od Pyrenejského poloostrova až k mezopotámskému přílivu a od Bílého moře v severním Rusku až k Egejskému moři. Poloha Haithabu v blízkosti hranic s Franckou říší Karla Velikého vedla v roce 873 k uzavření obchodní dohody, která upravovala kvetoucí přeshraniční výměnu zboží.

Z malého obchodního centra se stává město, Haithabu má až 1000 obyvatel, téměř výhradně obchodníků a řemeslníků. Pocházejí ze Saska, Fríska a Franské říše, jsou to Slované a Švédové nebo, jako Ibrahim ibn Jakúb, vyslanci z dalekého islámského Španělska. Otcové města chápou, že fungující přístav je základem jejich prosperity: velkoryse rozšiřují přístavní zařízení, investují do mol a vytvářejí obrovskou manipulační plochu pro zboží.

Centrální sklad Amazonu v raném středověku

Ať už šlo o jantar a kožešiny, med a vosk, keramiku a zbraně nebo rtuť a cín: Haithabu bylo něco jako centrální skladiště Amazonie v raném středověku, který se chýlil ke konci. Mrazem sušené tresky se sem dokonce dovážely z více než 2000 kilometrů vzdálených Lofot a své kupce nacházely v přístavním městě na Schlei. Jako často v historii se však nejvíce vydělalo na „lidském zboží“. Anne Mannová uvádí: „Na prodej byli nabízeni váleční zajatci a lidé, kteří padli do rukou lupičů nebo pirátů a nebyli schopni zaplatit výkupné. Nejvýznamnějším kupcem bylo islámské Španělsko, ale otroctví bylo rozšířeno po celé Evropě. Nejvíce otroků pocházelo z rozsáhlých oblastí východní Evropy. Slovanské oblasti nabízely téměř nevyčerpatelnou zásobárnu. Východ navíc dodával hlavně pohanské otroky, což byla velká výhoda, protože křesťanští otroci se podle církevního práva nesměli dostat do rukou pohanů, tj. nesměli být předáni židovským obchodníkům a už vůbec ne prodáni na islámská území. Církev v zásadě neměla nic proti obchodu s otroky. Přísná byla pouze ve dvou bodech: žádní křesťané v rukou pohanů a žádný sex s otroky. Ne že by se to vždy dodržovalo.“

Dokonce i náboženství bylo v Haithabu lokalizačním faktorem: král Horik I. vyznával náboženskou svobodu a povolil stavbu křesťanského kostela, aby přilákal křesťanské obchodníky. „Život v Haithabu byl životem na hranici, se skandinávským pohanským světem Vikingů na jedné straně a křesťanským světem Franků na straně druhé. V Haithabu byly nalezeny hroby Skandinávců (zejména Dánů), Franků, Sasů, Severofrízanů a Slovanů. Přechod od kremace k inhumačnímu pohřbívání zde proběhl mnohem dříve než v okolních oblastech a je zde také mnohem méně pohřebních objektů.“

Dump

Haithabuův konec však nebyl daleko: Skutečný zánik města pravděpodobně nezpůsobil útok norských Vikingů v roce 1050 ani drancování a plenění Západních Slovanů v roce 1066, ale skutečnost, že město nikdo nechtěl obnovit. Svou daň si měla vybrat skutečnost, že obyvatelé po staletí využívali přístav jako skládku odpadu a balastních kamenů z lodí a že novější generace obchodních lodí měla stále větší ponor. Rozšíření, přemístění a opětovná obnova mol a přístavních zařízení, jak to museli udělat již mnohokrát předtím, byla tentokrát pro podnikatele zřejmě příliš nákladná. Vzdali se osady – a udělali za úspěšným příběhem místa nového řádu tlustou čáru.

Při zpětném pohledu na Haithabu se jedná nejen o místo s mimořádnou hospodářskou dynamikou, příznivými politickými a regulačními podmínkami a jedinečně výhodnou topografickou polohou. Bylo také kulturním tavicím kotlem s vynikajícím spojením na vzdálenost tisíců kilometrů, který přitahoval obchodníky a řemeslníky z celé Evropy. Dovoz exkluzivního obchodního zboží vedl k rozvoji vysoce specializovaných řemesel – podobně jako v dřívějších dobách začínající řemesla: propracované zlatnictví a lisování plechu, umění soustružení dřeva a výroba zbraní jsou považovány za historicky osvědčené. O kulturní rozmanitosti Haithabu svědčí v neposlední řadě vzácné předměty denní potřeby, šperky a kultura pohřbívání.

Ten je působivě dokumentován jedním z nejvelkolepějších hrobů doby vikinské: nedaleko Haithabu se nachází mohyla, v níž je pohřbena 18 metrů dlouhá námořní válečná loď. Pod jejím kýlem našli v dřevěné komoře místo posledního odpočinku tři muži vybavení franskými meči, štíty, šípy, uzdami – a koně, kteří je doprovázeli.